Vždycky a navždy. Nowherebound atakovali po boku Dead Letters Plzeň
Translation: Always and forever. Nowherebound attacks Dead Letters – Pilsen

Catch the full article here at Kids and Heroes!

Ať už jsou vaším lednovým problémem deprese, novoroční krize, zkouškové období nebo zima, která vlastně není pořádnou zimou, zaručeně na tato zla působí pořádný koncert, nasáklý kombinací rock’n’rollu a alkoholu. Vzhledem k tomu, že jsem od začátku roku až do třiadvacátého ledna nestihl žádnou z výraznějších akcí, myšleno hudebně v pozitivním (Jenny Woo nebo The Vibrators, kteří se mi navíc kryli s páteční Plzní – věděl jsem, že kolega Danny nezklame s reportem…) i bohužel negativnějším (The Oppressed – nechci dát na drby, ale ohlasy nebyly příliš nadšené) smyslu slova, bylo na čase někam vyrazit.

Během ledna se Českou republikou prohnala část evropského turné kapely Nowherebound, ve které působí mimo jiné Chris Klinck, zpěvák dnes už v podstatě legendárních, ale také bohužel nepůsobících texaských Born To Lose. Zatímco po obrazném pohřbu Born To Lose jsem měl několikrát možnost vidět naživo Threes Away, kteří vznikli původně jako boční projekt členů Born To Lose bez zpěváka Chrise, Nowherebound mi až dosud úspěšně unikali. Po zastávkách v Praze, Brně a Teplicích byl čas uvítat je na jejich turné k novému kotouči s názvem Mockingbirds také v Plzni v Divadle Pod Lampou. Tentokrát jsem nucen předeslat, že můj pohled nebude úplně objektivní a nebudu se snažit o žádnou odbornou kritiku nebo komentář, zde bych si dovolil citovat kolegu Dušana, který o sobě a loňských Mighty Sounds v multireportu prohlásil, že „na tuhle akci nejel jako reportér sbírající informace, ale jako obyčejný návštěvník“, z čehož vyplývají rizika spojená s nadměrnou konzumací všeho, co teče a má nějaké ty volty…

Mírná warm up party v baru u Sally Brownové, rychle do klubu Pod Lampou, dorážíme s ostatními na půl devátou a mistr Tchichiman už pěkně zostra roztáčí vinyly. Klub se plní pomalu a opatrně, jdeme se mrknout na merch a něco nakoupit. Další lidé, další přátelé na místě. Něco po deváté začínají hrát předskokani kapely Nowherebound, mělničtí Dead Letters. Už je to nějaký pátek, co jsem je viděl v Mariánských Lázních na divoké Chilli Peppers Party, kde na mě zapůsobili velmi pozitivně, a odnesl jsem si pěkný hudební zážitek; tentokrát přibrali do party druhou kytaru, která sice zdivočela a zhutněla zvuk, nicméně mně se asi více líbil onen komornější a garážovější punkově-rock’n’rollový sound se skromnějším nástrojovým obsazením. Klub zdaleka není plný, ale účast se zvýšila a Dead Letters se nám snaží rozpumpovat krev v žilách a připravit nás na nářez z Austinu v Texasu, USA… Jako předkapela Dead Letters zafungovali parádně a i přes některé mé výtky (chyběl mi saxofon a můj osobní hit Home) připravili půdu pro Texasany.

Přesouváme se do přednějších řad a hodláme se trochu „rozhýbat“, mírně řečeno. Nowhereboundtentokrát nechali doma akustické kytary, show rozjeli kompletně elektricky a představili vybranou kombinaci punkové dravosti, srdcařského rock’n’rollu, folku a country. Pamatuji si songy z nové fošny Mockingbirds a vyřvávání srdeční záležitosti Always and Forever, do paměti se mi zaryla ukřičená a návyková Hell We Sent Over a do třetice jsem ochoten dát ruku do ohně už asi jen za osamělou Lonely As You. Jako bych ještě slyšel ozvěny vztekle vyráženého pokřiku „We don’t give a fuck!“, tedy song Culture Zero. Na kusy ze starší tvorby, zahrané v Lampě, si nevzpomenu, přiznávám. Ale Satan vem nějakej setlist, tentokrát šlo hlavně o atmosféru, a ta byla – vskutku kouzelná. Už nějakou dobu jsem nezažil natolik upřímný a spontánní masakr. Klub naplněný tak, jak to mám asi nejraději – ne hanebně prázdný a opuštěný, ani příliš přervaný a ztrácející dech. Nakřáplý hlas zpěváka Chrise, zuřivé nasazení celé kapely, stagediving, trochu rozpačitý kotel pod pódiem, pak kapela hrající na parketu mezi lidmi, sborové vyřvávání songů… Jako bych měl velmi matnou vzpomínku, že jedním z přidaných songů byla pecka Sweet Misery od původních Born To Lose…

Zdaleka ne každý koncert, na kterém se ocitnu, mi navodí onen hřejivý pocit bezpečí, má tu správnou „united“ a multižánrovou tolerantní atmosféru – tenhle takový byl. Po bouřlivém potlesku pro Nowherebound se o slovo přihlásil opět strejda Tchichiman se svou rozsáhlou sbírkou vinylů. Na afterparty nás sice pařilo pět a půl, ale o to zuřivěji. Kdo ani po ukončení Tchichimanova dj setu neměl dost, pokračoval do dalších podniků. Na koncertě, jako byl ten páteční, se člověk skeptický přesvědčí, že se vyplatí zůstat věrný scéně a má smysl podpořit dobrou věc aneb „Scéna všem, pozérům nic!“

Celý fotoreport od Marka Švamberga najdete zde.

English Translation (Powered by Google Translate):

Whether your January issue of depression, the New Year’s Crisis, the exam period, or the cold, which is not really a cold, you are guaranteed a real concert, soaked with a combination of rock’n’roll and alcohol. Since I did not make any of the more significant events from the beginning of the year to Jan. 23 in the positive (Jenny Woo or The Vibrators, who also covered me with Friday Pilsen – I knew that Danny would not disappoint with a report …) even the worse (The Oppressed – I do not want to put on gossip, but the echoes were not too excited) the meaning of the word, it was time to go somewhere.

In January, a part of the European tour of the Nowherebound band was played by the Czech Republic, including Chris Klinck, a singer who is now legendary, but also unfortunate Texas Born To Lose. While I was able to see the live Threes Away several times after the funeral of Born To Lose, who originally originated as a side project of Born To Lose members without singer Chris, Nowherebound has so far successfully escaped me. After the stops in Prague, Brno and Teplice, it was time to welcome them on their tour to a new album called Mockingbirds in Pilsen in Pod Lampou Theater. This time I’m forced to pretend that my view will not be entirely objective and I will not try to make any professional criticism or comment, I would like to quote colleague Dušan who told himself and last year’s Mighty Sounds in the multi-report that “he did not act as a reporter collecting information, but as an ordinary visitor, “resulting in the risks associated with excessive consumption of everything that flows and has some volts …

A warm warm up party at Sally Brown’s bar, fast to the Pod Lampa club, we’re reaching for half past nine with Master Tchimiman getting a bit more vinyl. The club is filling slowly and carefully, going to check out the merch and buy something. Other people, more friends on the spot. Something for the ninth begins to be played by the band Nowherebound, the Dead Knights of the Germans. It’s been some Friday when I saw them in Marianske Lazne for the wild Chilli Peppers Party, where they impressed me very positively, and I took a nice musical experience; this time they got the second guitar, which, though it sounded like a monster and compacted, but I liked the more gentle and garage punk-rock’n’roll sound with a more modest tool. The club is far from full, but the attendance has risen and Dead Letters is trying to tear our blood in the veins and prepare us for a shot from Austin, Texas, USA … Like the Dead Letters, they performed well, despite some of my criticisms (missing my saxophone and my personal hit Home) have prepared land for Texasians.

We move on to the front lines and we’re going to get a bit of a bend, in a nutshell. Nowherebound left acoustic guitars at home, the show went off completely electrically and introduced a combination of punk raving, heart rock’n’roll, folk and country. I remember songs from the new Mockingbirds board and Always and Forever heartbeat, I was greeted by the cunning and addictive Hell We Sent Over and in the third I’m willing to put my hand in the fire just beyond the lone Lonely As You. Like I still hear the echoes of the angry shout “We do not give a fuck!”, The song Culture Zero. I do not remember the pieces from the older works played in Lamp, I admit. But Satan takes a setlist, this time it was mainly about the atmosphere, and it was – really magical. For some time I have not experienced a sincere and spontaneous massacre. A club filled the way I like it most – not shamelessly empty and abandoned, not overturned and breathless. The vocal voice of Chris singer, the frenzied deployment of the whole band, stagediving, a little embarrassing boiler under the stage, then a band playing on the floor among the people, choral choking of songs … As if I had a very dull memory that one of the songs added was the Sweet Misery from original Born To Lose …

Not every concert I find is inspired by that warm sense of security, it has the right “united” and multi-genre tolerant atmosphere – that’s what it was. After storming applause for Nowherebound, the uncle Tchimiman reapplied his speech with his extensive collection of vinyls. On the afterparty, we were five and a half, but it was furious. Who did not have enough after the end of the Tchimiman dj set, went on to other businesses. At a concert like that Friday, one is skeptical that it is worthwhile to remain faithful to the scene, and it makes sense to support a good thing, or “Scene to all, no matter what!”

You can find the whole photo report from Mark Švamberg here.