See full article here.

Když před několika lety ukončili činnost texaští Born To Lose, mrzelo mě to, a určitě jsem nebyl sám – ovšem nebyl by to Chris Klinck a jeho parta, kdyby snad přestali být hudebně činní. Nowherebound už brázdí pódia nějakou dobu naprosto sebejistě a přináší posluchačům radost z amerického punku, kombinovaného s country a folkovými tendencemi. Jejich upřímný rock’n’roll byl původně spíše komornějšího akustického ražení, během let ovšem přišlo ke slovu opět více spoluhráčů, elektrické kytary, více nástrojů a říznější zvuk. Songy s texty, plnými bolesti, slz, strádání, ale i odvahy jít dál, neztrácet naději a hlavně zůstat sám sebou. Beznadějní romantici, drsní postmoderní kovbojové, osudové ženy. Noirové příběhy o lásce a nenávisti. Po vydání čtyř plnohodnotných alb a dalších materiálů přicházejí Nowherebound s pátým studiovým albem, pojmenovaným Hearts & Arrows.

Nutno říci, že na posledním zářezu opět přitvrdili – od akustického punku předchozích alb postupně přešli až do pozice, u níž si místy vzpomenete na původní Born To Lose, avšak nebudete ochuzeni ani o nový vítr do plachet. Naléhavý vypravěčský projev zpěváka Chrise v kombinaci se sborovými vokály pořád funguje. Po hudební stránce se jedná o vyrovnané a ucelené album, ovšem neuškodil by trochu více garážový a „špinavý“ zvuk. Chris a lidé kolem něj měli vždy co říci a hodně příběhů na srdci, nicméně celková stopáž alba, přesahující při šestnácti kusech (sedmnácti včetně bonusu) padesát minut, už může být moc velká nálož.

Obecně si příliš nepotrpím na kratší songy, fungující jako intro k desce – málokdy totiž mají smysl, většinou vyzní do prázdna. U první položky alba, The Processional, tomu je trochu jinak; působí nejen jako element k navození atmosféry večera, příjemně stráveného na koncertě s přáteli, ale i coby delší úvod k The Cursed, kdy už posluchač naskočí do omláceného vozu amerického nákladního vlaku nebo se nalodí na plachetnici, již chtěl mít vždycky vytetovanou na rameni, a vyrazí na divokou cestu. Celé album se valí vpřed jako parní lokomotiva – jednou pomaleji, více folkově a zasněně, kdy se objevují klávesy, piáno nebo rozervaná a sténající foukací harmonika, podruhé rychle a nekompromisně, v duchu typického amerického punk rock’n’rollu, spoléhajíc na ostré kytary, navztekaný zpěv a zběsilé back-vokály. V podstatě autobiografické vyprávění, obsahující odkaz na Rolling Stones, je v Troubadours podpořeno svižným tempem a zběsilým kytarovým sólem, přičemž prvky mi připomínají něco od Rat City Riot. Problémem dalších songů je, že jejich schéma je dost podobné – nezní úplně stejně, drží atmosféru vysoko, ale dalším záchytným bodem jsou pak až Carry On (závan naděje, přesně v srdcařském duchu kapely) a vlajkový song Hearts & Arrows. Tuto položku ale v druhé polovině alba přebije vál Those Were The Days a jeho nostalgická atmosféra, piáno, harmonika i kytarové sólo v duchu so-cal uskupení ála Social Distortion. Red River & 8th se zas krom vyprávění, nasáklého chlastem a rock’n’rollem, může pyšnit i vtipným a divokým závěrem v duchu Ramones, 78702 je o nepříliš růžové historické i aktuální situaci, týkající se pozemků a městského uspořádání v domovském městě kapely, texaském Austinu. Intro desky zajišťovalo přátelskou party atmosféru, outro v podobě The Benediction je rozloučením ve smyslu „zůstaňte sami sebou a mějte se, než se znovu potkáme“.

Album Hearts & Arrows působí jako vřelé přátelské objetí v chladných před-apokalyptických časech, kdy musíte naději, dobro a optimismus dolovat jako vzácné klenoty; neklade si za cíl být převratnou nahrávkou, ale je nabité jistou pozitivní energií. Nemusí člověka bavit napoprvé, je třeba dát všemu dostatek času a soustředit se na vypravěčský um Nowherebound.

English Translation (Powered by Google Translate):

When Born To Lose ended up working a few years ago, I was sorry, and I was certainly not alone – but it would not be Chris Klinck and his band if they stopped doing musically. Nowherebound has been stealing the stage for quite some time, giving audience the joy of American punk combined with country and folk tendencies. Their honest rock’n’roll was originally a more amiable acoustic stamp, but over the years, more of the teammates, electric guitars, more instruments, and more sophisticated sound came to mind. Songs with lyrics, full of pain, tears, hardship, but also the courage to go on, not to waste hope and to remain alone. Hopeless romantics, harsh postmodern cowboys, fateful women. Nora’s stories of love and hatred. After the release of four full-featured albums and other materials, Nowherebound comes with their fifth studio album, named “Hearts & Arrows”.

It has to be said that the last notch has been restrained – from the acoustic punch of the previous albums, they have gradually moved to the position where you will remember the original Born To Lose, but you will not be deprived of a new wind in the sails. The urgent narrative performance of singer Chris in combination with choral vocals is still working. On the music side, this is a balanced and comprehensive album, but it would not be a bit more garage or “dirty” sound. Chris and the people around him always had a lot to say and a lot of stories to heart, but the overall footage of the album, exceeding fifteen pieces (seventeen including a bonus) of fifty minutes, can be a very big charge.

Generally, I do not think too much about shorter songs, working like an intro on a record – they rarely make sense, mostly sounds empty. The first album item, The Processional, is a bit different; not only as an element to bring the evening atmosphere pleasantly spent on a concert with friends, but also as a longer introduction to The Cursed, when the listener jumps into the muddy American freight train or embarks on a sailboat and always wants to tattooed on his shoulder; will go on a wild journey. The whole album rolls forward as a steam locomotive – one slower, more folk and dreamlike, when the keys, the piano or the torn and humming blowing accordion appear, the second time fast and uncompromising, in the spirit of typical American punk rock’n’roll, relying on sharp guitars , chanting vocals and frantic back-vocals. In essence, the autobiographical narrative, including a link to Rolling Stones, is backed up at Troubadours at a brisk pace and a frantic guitar solo, with elements reminding me of something from Rat City Riot. The problem with the other songs is that their scheme is quite similar – it does not sound the same, it keeps the atmosphere high, but the next clue is Carry On and the Hearts & Arrows flagship song. In the second half of the album, however, this album is overwhelmed by Those Were The Days and its nostalgic atmosphere, piano, harmonica, and guitar solo in the spirit of the Social Distortion social group. The Red River & 8th also boasts a humorous and wild ending in the spirit of Ramones, 78702 is a not too pink historical and current situation concerning land and urban arrangement in the home town of the band, Austin, Texas. The intro boards ensured a friendly party atmosphere, the outro in the form of The Benediction is a farewell in the sense of “stay with yourself and have a good time before we meet again”.

The Hearts & Arrows album acts as a warm, friendly hug in the cold pre-apocalyptic times when you have to make hope, good and optimism doll as rare jewels; does not aim to be a breakthrough recording, but is filled with some positive energy. You do not have to have fun for the first time, you need to give yourself enough time and focus on Nowherebound narrator.